Setkání Hope a Destiny / Minulost

V její minulosti se nenacházelo moc pozitivních věcí. S jednou ale vždycky mohla počítat. Její kamarádka. Dalo by se říct, že nejlepší. Jedna druhé rozumí opravdu dokonale. Mají pochopení. Sama Destiny znala rodinu Mikaelsonových jen z vyprávění. Nejen od lidí, hlavně od Hope. Neviděla je tak v tom špatném světle. Viděla i bytosti které dělají vše z nějakého důvodu. Proto když jí Hope požádala o pomoc s tím, že ona a další mocné čarodějky chtějí přivést na svět své milované, souhlasila. Ovšem nic nebylo zadarmo, i když to byla spíše maličkost. Předtím než Destiny odevzdala Hope Zakázané kouzlo, vyžádala si od ní malou věcičku. A to její krev. Hope moc dobře věděla že Destiny žije v neustálém strachu. Musí měnit místo kde bydlí, v podstatě nemá možnost se zastavit, je neustále v nebezpečí.

Dohoda byla úspěšně naplněná. Jejich cesty se poté rozdělily. Destiny musela opět pokračovat ve své cestě dál. Našla si poměrně klidné místo a využila krev Hope k proměně. Až do té chvilky si obě myslely, že je pouze čarodějka, to ale pravda nebyla. Proměna v tribrida se spojila se schopnostmi které už Destiny měla. Sílu v ní vycítila už předtím ne jedna bytost, díky tomu byla lovena. Tyto bytosti se jí začaly obávat ještě více. Jednoho dne jí dostihla skupinka bezmála tuctu osob, které jí chtěli vyhladit. Událost však neskončila smrtí Destiny. Skončila smrtí dvanácti osob různé rasy, mezi kterou byl i člověk. A tak spustila svou vlkodlačí kletbu.

Masakr za sebou zanechal hodně stop. Tato zpráva došla až do školy Salvatore. Zpráva o mladé ženě která byla viděna u toho místa a je hledaná. Hned ze začátku bylo jasné, že za masakr nemůže člověk. Poté co jí našli, a dlouhém přesvědčování Alaricem se slibem že opět uvidí svou drahou nejlepší kamarádku, svolila k tomu aby se s ním vrátila do jejich školy. V duchu jí ale strašilo spoustu věcí. Proměna která proběhne do dvou týdnů kdy bude úplněk. Jedna z nejbolestivějších věcí které se čerstvému vlkodlakovi mohou stát. A pak tu byla ta žízeň, kterou zvládala relativně sama, i když neustále dotírala.

......

Byl hezký podzimní den. Po cestě letadlem jí čekala cesta autem spolu s Alaricem. V autu však celou dobu bylo mrtvolné ticho. Ona sama byla zničená. Zabila neskutečný počet osob, mezi nimiž byl i člověk. Proměnit se byla sice její volba, aby se už nikdy nemusela bát, ovšem realita byla mnohem děsivější. Nedá se specifikovat jako tribrid, nezapadne ani ve škole. Ovšem nejblíže bude mít k ní. K Hope. Cesta uběhla nakonec poměrně rychle. Jakmile se otevřely brány školy a auto zastavilo před vchodem, byla pomalu vedena do útrob školy. Zastavili se ovšem na chodbě, ona tam jen mlčky stála a hleděla před sebe. V rukou svírala batoh s těmi málo věcmi které měla. Vypadala dost zuboženě. Oblečení potrhané, sem tam nějaký flek od krve. Vlasy dlouhé až pod zadek, jelikož během útěku neměla čas na kadeřníka. Přešlapovala na místě zatím co Alaric mluvil s jedním z učitelů.

Hope nikdy nebyla osoba, která by snadno věřila lidem. Bylo to tím, že jejich rodina zažila hodně krušné časy a tak se prostě naučila do slova a do písmene nedůvěřovat lidem. Každý si k ní musel najít cestu určitým způsobem, musel jí přesvědčit o tom, že se mu dá důvěřovat, což se moc často nestávalo, spíš vůbec. Až na jednu výjimku - Destiny. Bylo to krátce po smrti jejích milovaných, chvilku potom, co ztratila všechno, co jí bylo nejdražší, její rodinu. Nakonec jí zbyl jen Kol, který ale hned krátce potom odjel a Freya, která sama byla z toho všeho tak zdrcena, že tu nemohla být pro Hope na sto procent. Právě proto byla Hope ráda, když se seznámila s Destiny. Ani nevěděla, jak se to stalo, ale staly se z nich velké kamarádky, za což Hope byla nesmírně vděčna. Dee jí neodsuzovala, za to co je, ani za to co byla její rodina, která za sebou nese dlouhou historii špatných rozhodnutí i velkých nenapravitelných škod. Dokázala jí vyslechnou a prakticky jí pomohla, aby se dostala z toho zármutku, který trval opravdu dlouhou dobu. To byla první hlavní věc, pro kterou jí Hope měla ráda a věřila jí, pak se jí ale líbil její duch, který byl tak pozitivní a dokázal jí vždycky nabít ohromnou energií a v tu chvíli Hope věděla, že Destiny je dobrý člověk. Vůbec nechápala, proč po ní ostatní jdou, proč se jí bojí. Možná, že neznaly její schopnosti, ale to nebyl důvod k tomu, aby byla takto lovena. Vždycky jí bylo líto, že je pořád takhle na útěku, chtěla jí pomoct a nakonec si pomohly obě dvě.
Dlouhou dobu pak o ní neslyšela, nebyla nijak v kontaktu, až do té doby než za ní přišel Rick a nezdělil jí novinku, která s ní naprosto otřásla. Ani jí nevadilo, že jí Alaric málem vyhodil ze školy, protože měla přísně zakázáno darovat svou krev, teď jí však jen zajímalo, co se stalo, že zabila tolik nadpřirozených bytostí a spolu s tím i jednoho člověka, což způsobilo její proměnu. Chtěla jet pro Destiny společně s Rickem, ale ten to přísně zakázal, navíc byl na ní pořád naštvaný. Hope proto netrpělivě vyčkávala ve svém pokoji, kde z okna vyhlížela, jestli už se u brány školy neobjeví její milovaná kamarádka. Ostatní o tom mezitím mluvili, mluvili o tom, co je Dee zač a že za to, že se stala ještě větším monstrem může i Hope, což jí plusové body za oblíbenost moc nepřidalo, ale v tuhle chvíli jí to opravdu nezajímalo. Vlastně jí to nezajímalo nikdy, nestála o společnost ostatních.
A pak jí konečně zahlédla z okna, viděla jí, jak zuboženě vypadá a v tu chvíli se rychle rozešla chodbou, aby se k ní dostala, co nejdříve. Když už jí konečně zahlédla, jak přešlapuje na místě, tak se k ní hned rozešla a beze slov jí silně objala. "Destiny.." zamumlala její jméno. "Chyběla jsi mi" vydechne úlevně, když už teď ví, že je v pořádku a je tady. Tedy v relativním pořádku. "Jak se cítíš? Jak to zvládáš?" poodtáhne se od ní a koukne jí do oček. "Musíš mi říct všechno, co se stalo.." dodá ještě k tomu, protože je opravdu zvědavá, jak to všechno vlastně bylo. Slyšela to jen z doslechu, ale nemohla tady věřit každému slovu, co se šustlo, většinou to byly pomluvy, potřebovala to slyšet přímo od ní.
Rick pak mávl na Hope, aby jí mohl něco říct. Ten jí dal za úkol, aby zatím vzala Destiny k sobě do pokoje, půjčila jí nějaké svoje oblečení a ukázala jí školu, mezitím co si bude ještě něco zařizovat. Jen poslušně kývla a pak se přesunula zpět k Dee. "Tak to vypadá, že jsi má nová spolubydlící" spokojeně se usmála a pak jí rukou naznačila, aby jí následovala. "Tak mě následuj, zavedu tě do tvého nového království" poušklíbla se. Mělo to daleko k nějakému království, ale nejspíš to pro Dee bylo lepší, než být neustále na útěku a spát Bůh ví kde.

Spoustu pohledů které se vázají jen k ní. Tak přesně tohle nechtěla, neměla to vůbec ráda. Uvnitř ní to vřelo, šlo dokonce vidět že má co dělat aby se udržela po nich něvyštěknout nebo neskočit. Cítila jejich emoce. Předpokládala že by jí ale neprošlo použít svoje schopnosti, rozhodně ne v tomhle směru. Měla příšerný hlad, vážně by snědla celou krávu kdyby mohla. Pak ale ucítila zvláštní vůni, ještě dříve než se k ní ona osoba přihrnula a skočila jí kolem krku. Objala jí, i když o dost silněji než měla v plánu díky síle kterou ještě úplně přesně neovládala. Rozhodně jí ale nezmáčkla až tak moc že by jí to bolelo, to rozhodně ne. "Hope.." vydechla a zabořila hlavu do jejích vlasů. Měla jí zpátky. Její nejlepší kamarádku. Dívka která jí byla nejblíž ze všech lidí co znala. "Vyrostla z tebe opravdu kráska.. také jsi mi chyběla." pronesla Dee s mírně provokativním úsměvem, který jí na tváři ovšem nevydržel moc dlouho. Je skutečně strhaná. Už jen probuzení vlkodlaka v ní jí dalo zabrat, nemluvě o tom že jí první proměna čeká. A zabít tolik osob v sebeobraně jí také nepřidalo. Ale bylo to buď ona nebo oni.

Přitahovaná pozornost se jí nelíbila zas až tak moc. Rychle prolétla pohledem ty jenž na ně vysloveně zírali, nadechla se a donutila svou schopností k tomu aby si všímali čehokoliv jiného, aby dělali věci které dělat mají a nezírali. Zabralo jí to chvilku, pohladila Hope po zádech. "Je to dost složité, ale všechno ti povím. Ale mami ti nezačnu říkat, neboj." naznačila s drobným úšklebkem. Vždycky měla smysl pro humor. Naznačovala tím, že je skutečně uskutečnila svůj plán s proměnou, což mohla sama Hope prakticky cítit jako její stvořitel. Když se na moment ocitla sama, rozhlédla se kolem. Tohle místo skutečně nevypadá špatně. Ba naopak. Jen to množství lidí se jí zas až tak moc nelíbí. "To je skvělá správa. Nejsem si jistá jestli bych snesla někoho jiného mimo tebe. Vážně by se mi hodila sprcha, a pokud mě pak hodláš protáhnout celou budovou, můžeme to zakončit v kuchyni." navrhne a chytí jí přátelsky kolem ramen. "Salvatorovic školo, připrav se na nové děsu plné duo." už teď jen díky tomu že měla možnost být s Hope měla více energie, i když byla psychicky strašně unavená. Ovládala jí ale také zvědavost. Učit se chtěla vždycky, snažila se již během společného času s Hope dříve učit a předávat si zkušenosti. Během svého cestování nasbírala několik kouzel. Ty byly v obrovském batohu který měla na zádech. Nejdůležitější však pro ní byla její vlastní kniha. Destiny je jedna z těch dívek které mají mozek. Muži, či kluci by jí nejspíše nazvaly sexy nerdkou, geekem či podobným moderním výrazem. Byla ovšem tak trošku stará škola. Nechala Hope aby jí vedla do teď už jejich nejspíše společného pokoje. S vyprávěním hodlala počkat až na to až budou v soukromí."Musíme si zase udělat filmový večer se spoustou jídla a filmem." Hope si mohla pamatovat že Destiny zbožňovala overaly v podobě jednorožců, jehňátek a dalších zvířat do kterých se člověk mohl zachumlat a jednoduše odpočívat. Takových dívčích maličkostí si neužívala už opravdu hodně dlouho.

Hope byla na všechny ty pohledy už dávno zvyklá, už jen to, že nesla příjmení Mikaelson, už to bylo pro ostatní hrozbou, i když by sama záměrně nikomu neublížila. Bylo jí jasné, že Destiny se ty pohledy nebudou líbit, na druhou stranu věděla, že má svou hlavu a že s tím dokáže jisto jistě poradit sama. "Ani bych ti nedovolila, aby jsi mi začala říkat mami, to bych ti za to potom nejspíše musela utrhnout hlavu" řekla s úšklebkem na tváři, byla ráda, že jsou po dlouhé době spolu a že jí bude moct konečně vídat častěji. "Myslím, že byl tak trošku záměr, že jsme spolu na pokoji. Nikdo jiný by nás u sebe totiž ani nechtěl" zacukali jí nad tím pobaveně koutky. "Dobrá, až si tedy dáš sprchu, pokusím se ti ukázat celou tuhle budovu, jen se připrav, že to opravdu nebude na chvilku, je to obrovský. A s kuchyní na sto procent souhlasím," kývne na souhlas "..vaří tu fakt senzačně!" šeptne směrem k ní a uculí se. Jejich kuchyně byla fakt skvělá, vaří tu ty nejlepší dobroty, který si jen člověk dokáže představit! Musí se nad tím potutelně usmát, nad tím jak je nazve. "Neříkala bych to tu tak nahlas, už teď se nás všichni bojí" skousne si pobaveně lehce spodní ret a vydá se směrem k jejich pokoji, který budou společně sdílet. Hope byla opravdu ráda, že zrovna ona se stane její spolubydlící, jelikož by si tam ani nikoho jiného nedokázala představit. Ty dvě nejspíše budou pro každou špatnou, už teď ví, že spolu si tu užijí spoustu srandy. Nejspíš to bude obrat vidět u Hope Mikaelson úsměv nebo jí vidět jen tak šťastnou, do teď totiž chodila chodbami naprosto bez emocí, bez toho aniž by s někým navázala oční kontakt a věnovala mu byť jen nepatrný úsměv, ale s tím je konec. Teď je tady Destiny, už jen její společnosti jí dělá šťastným a spokojeným člověkem, až takový vliv na ní ta drobná blondýnka měla. "Filmový večer beru všemi deseti!" řekne s hravým tonem v hlasem. "Při troše štěstí by jsme v kuchyni mohly najít i nějaký ten popcorn" zazub se a mezitím dojdou k pokoji, kde otevře pomaličku dveře, načež vstoupí dovnitř. "Takže vítej! Představuji ti tvůj nový domov, doufám, že se ti tu semnou bude líbit" koukne směrem k ní a mrkne. "Jinak sprcha je tamhle, pokud chceš jít hned.." ukáže směrem ke dveřím, který se nacházejí kousek od vchodu a pak popojde ještě směrem ke své skříni, kde vyndá nějaké svoje oblečení..".. a tady máš nějaké moje čisté oblečení. Alaric ti nejspíše ještě dneska pošle školní uniformu, která se bohužel musí nosit povinně" pokrčí nad tím rameny. Uniformy jí nijak nevadily, byly příjemné na nošení, ale ne každému vyhovují.

"Utrhnout hlavu? Ale notak, to bys neudělala, protože mě přeci miluješ." zašklebila se na ni sladce. "Navíc by to bylo divné říkat ti mami když jsem starší." i když o pouhý rok, stále to dělá nějaký rozdíl. Neskrývala to jakou měla radost že jí opět vidí. Zářila, jako by skoro zapomněla na to co se stalo. Rozhodně nezapomněla, ale věděla že s pomocí Hope společně zvládnou úplně všechno. Společně zvládnou všechno co si zamanou. "Nikdo jiný by nás nechtěl?" zatvářila se šokovaně. "Jen počkej jaký jim nastolíme řád. Nakonec budou jako míliusové." nemluvě o tom že by se jí to skutečně mohlo hodit, mohla by pomoct Lizziese kterou se teprve seznámí. Ovšem že když bylo zmíněno jídlo, zakručelo jí hlasitě v žaludku."Jsem ráda že tu vaří dobře, protože už bych nesnesla další týden na fastfoodu." naštěstí, nakrmená krví byla. Ale lidské jídlo by jí přišlo nyní mnohem více vhod. Zašklebí se spokojeně. "Legendární tribridí aliance. Jen ať se bojí, protože kdokoliv bude chtít ublížit tobě, bude muset čelit mě." sebejistota v tomto ohledu byla neskutečně velká. Vždy se Hope snažila ochraňovat a dělat pro ni to nejlepší. Všechno co jen šlo. "Musíš mi také říct všechno co se stalo. Chci to slyšet." rozhodně tím myslí i provedení zakázaného kouzla.

Nakonec Hope jen poslouchá a přikyvuje. Vstřebává informace když vejdou do pokoje."Takže tohle je teď naše?" vydechne vzrušeně. Nikdy neměla svůj pokoj na více jak pár dní. Nemohla se zdržet na jednom místě dlouho a tak to pro ní byla skutečná změna. Batoh položila na zem a ten se ozval trošku hlasitějším žuchnutím, nevinně se podívala na Hope. "Zvětšovací kouzlo. Mám trochu víc knih než jsem plánovala, musím je všude nějak přenášet a tak jsem si jednoduše zvětšila batoh." vysvětlila jí, i když věděla že to není třeba. Vzala si od ní věci, když zmínila uniformu, jen jemně pokývla hlavou."Sukně, nadkolenky.. nezní to až tak špatně. Teď si ale užiju tvoje oblečení." Její staré potrhané oblečení obsahovalo bundu se spoustou kapsami a fleky od krve, tílko, kalhoty z pevné látky které na tom byly o něco lépe a kanady. Bylo to to nejvhodnější oblečení které byla schopná získat a přežít v něm na útěku. Líbla Hope na tvář a hned se vydala do sprchy. Trvalo jí to zhruba dvacet minut. Nakonec vešla ven v tričku a jeansech. "Ta tvá tribridí regenerace je úžasná. Nemůžu uvěřit že mi zmizely jizvy po boji." vždy se snažila učit Hope aby byla hrdá na to co je. Aby to nikdy nezapírala. V tom byla částečně jako Hayley.

"Myslíš, že bych ti nebyla schopná utrhnout hlavu? Jsem přeci dcera Niklause Mikaelsona, jsem nevyzpytatelná a měla by ses raději ode mě držet dál než ti skutečně ublížím.." řekne se značnou ironií v hlase, byla to fráze, kterou často slýchávala od ostatních. "Jsem si jistá, že ty by jsi mi byla schopná říkat mami i před ostatními" protočí nad tím očka a zasměje se. "Tribridí aliance zní dobře, myslím, že se ostatním ještě ukážeme, parťačko!" mrkla na ní. Najednou se tu cítila ještě víc jako doma, když měla při svém boku jí. Úsměv od ucha k uchu nechyběl a už teď věděla, že je o něco šťastnější, než předtím. Neměla sice svou rodinu zpátky, ale věděla, že Dee jí to může alespoň z části vynahradit svou přítomností.
"Jen aby bylo jasno, nejsem zvyklá na spolubydlící, takže pokud se budu hodně roztahovat, tak se omlouvám" pokrčila nad tím nevinně rameny, byla zvyklá, že si mohla dát cokoliv kamkoliv, teď se o svůj prostor musela dělit s touhle energickou blondýnkou, což jí konec konců nevadilo. Ba naopak, byla ráda, že tu bude mít někoho, komu se může svěřit a říct mu, jak se cítí. Může otevřeně mluvit o své rodině a je si jistá, že právě Destiny je jedna z mála, která jí pochopí. Když najednou uslyší, jak batoh dopadne na zem s hlasitějším žuchnutím, tak se nejdřív nechápavě na ní koukne, ale pak jí to dojde a Destiny jí ještě její teorii potvrdí. "Musíš mě pak naučit nějaká nová kouzla z cest, která si se sama naučila" řekne se zájmem, protože jí to opravdu zajímalo. Ráda se učila novým věcem a dalo by se říct, že v tomhle ohledu byla i pilná studentka a hlavně mocná čarodějka, která naprosto ovládala své schopnosti. "Moc si teda nezvykej na moje oblečení" řekla nejdřív s vážným tonem, ale nakonec se tomu sama zasmála. Samozřejmě, že to myslela ze srandy, ale to Destiny určitě poznala. Pak už jen čekala, než se Dee vysprchuje, aby jí mohla provézt školou a ukázat jí, jak to tady vlastně funguje. Když pak vylezla ze sprch ven, tak Hope naklonila mírně hlavu na stanu a celou si jí prohlédla, celá teď vynikla, když už neměla svoje potrhané oblečení, byl z ní úplně jiný člověk. "To moje oblečení ti moc sluší, kočko" zašklebila se na ní. "Jak se vůbec cítíš, Dee? Přeci jen tě za chvíli čeká úplněk a nebude to ta nejpříjemnější věc, kterou si v životě zažila" a je si jistá, že toho zažila již spoustu, na to jak je mlaďoučká, ale to snad obě dvě. Možná proto, pro sebe měly navzájem pochopení a i to utužovalo jejich vzájemný vztah. "Bude to bolet. " řekne na rovinu bez filtru, ale pak začne hned pokračovat, aby jí vysvětlila, jak to vlastně bude probíhat. "Budeš se muset soustředit na vzduch v plicích a na zem pod sebou. Poprvé to může trvat i hodiny, pokud s tím budeš bojovat. Bolest tě bude nutit to oddálit, protože si budeš myslet, že víc nezvládneš. Ale pokud to pustíš dovnitř, pokud dovolíš, aby tě to celé pohltilo, pak tě to nezlomí. Ale ten pocit potom.. Bude nezapomenutelný" usměje se nad tím, když popíše celou tu situaci, která se týká přeměny. Zároveň si uvědomí, že vlastně zopakovala přesná slova svého táty, pořád si na to pamatuje, i když uběhlo víc než pár měsíců od toho. "Ale budu tam s tebou, spolu to zvládneme.." usměje se na ní a letmo jí pohladí po rameni. "Takže můžeme vyrazit, abych ti stihla ukázat celou školu?" nadzvedne tázavě obočí. Měly by vyrazit, co nejdříve, protože škola je opravdu obrovská a možná to ani dneska nestihnou. "A ještě se musíme stavit přeci na to jídlo" mrkne na ní a potutelně se usměje.

"Není žádný problém tě naučit nová kouzla. Ale proto budeme potřebovat klidné místo. Většina z nich nepatří do magie která se tu praktikuje. Zkoumala jsem i VooDoo magii." podotkne na vysvětlenou. Muselo být Hope jasné že jí dával Alaric kázání. "A děkuji, nepochybuji že né jeden muž v okolí bude brečet kvůli tomu že mě nemůže mít." zašklebila se. Destiny už připomíná mnohem více ženu, než obyčejnou dívku. Díky všemu co si prožila, musela psychicky dospět, starat se sama o sebe. "Nemáš ani tušení co jsem tam venku všechno viděla.. věděla jsi že víly jsou skutečné? Teda alespoň ty co žijí v lesích.. je to šílené." zavrtěla hlavou. Jakmile se ale začala vyptávat na proměnu, jen se zhluboka nadechla a souhlasně přikývla. Dál jí jen poslouchala a přikyvovala. Znělo to děsivě. Dlouhá bolest pro někoho tak křehce vypadajícího jako ona. "Budu to muset zvládnout, jsem ráda že tam budeš se mnou. Můj první běh bude patřit někomu vyjímečnému. A to nejen mě ale i tobě." pronesla ve snaze jí opět rozesmát. Dosušila si vlasy ručníkem, upíří rychlostí, tak že zůstaly sotva vlhké. Ručník odhodila tak, že přistál přesně v koši na prádlo, ale to bez schopností. Pohybově nadaná byla vždycky. "Jistě, pojďme vstříc škole.." jakmile ale vyšly na chodbu, zastavila se u dveří na které pohlédla. Šlo vidět že nad něčím přemýšlí, pak se po chodbě rozhlédla, když nikoho neviděla, natáhla k ní ruku. "Dej mi ruku, ukážu ti jedno kouzlo." pokud jí ruku dala, pousmála se. "Manere interius." řekla prvně v klidu aby Hope mohla slyšet co má sama zopakovat. Pokud udělala i tohle, Destiny opakovala s ní. Najednou mohla Hope vidět jak se přes dveře natáhla fialová bariéra a zase zmizela. "Zaručí nám to že nikdo mimo nás naše věci nikdo neodnese. Mohli by se o to pokusit když jsem tu teď i já. A tomu kdo to zkusí, nu, věř mi že mu to příjemné nebude." zahihňala se. Nešlo ale o zlé kouzlo které by někomu ublížilo. Šlo o maličké kouzlo které pak hned potrestá toho jenž by chtěl ukrást věc která jim patří.

"Neboj, znám tu spoustu klidných míst" mrkne na ní, protože ona sama byla nejradši, když mohla svá kouzla dělat v tichosti a v ústraní, tak aby na to nikdo nepřišel. "Navíc nás hlavně nesmí chytit Rick, nejspíš by nás hned vyrazil ze školy" řekla s nadsázkou, protože věděla, že tohle by Alaric neudělal, i kdyby provedli sebehorší věc. "Budeš lamačka klučičích srdcí" ušklíbla se a lehce jí provokativně bouchne pěstičkou do ramene. "Myslím, že budeš moct mít jakéhokoliv kluka, kterého si zamaneš.." usměje se povzbudivě, ale pak hned k tomu dodá ještě jednu větičku, která změní význam toho, co řekla. ".. všichni se tě totiž budou tak bát, že radši neodmítnou žádnou tvojí pozvánku na rande, jen abys jim neublížila." zacukají jí nad tím pobaveně koutky. Pak jí jen poslouchá se zájmem a zároveň s překvapením, když se zmíní o vílách. "Tak to ti nevěřím.." zakroutí nad tím nakonec hlavou a ruce si založí na prsou. "Víly existují jen v pohádkách, možná už si z hladu měla halucinace" protočí nad tím panenky a zasměje se nad tou představou víl. Pak čeká, než si rychle vysuší vlasy a když hodí ten ručník přímo do koše, tak nad tím uznale kývne hlavou. "Pěkná trefa, koukám, že život v divočině tě hodně naučí" ušklíbne se nad tím a pak vyjde na chodbu. Když se ale zastaví u dveří, tak na ní s nechápavým výrazem koukne, ale když jí pořádá o to, aby jí dala ruku, tak hned tak učiní. Sice neví o jaké kouzlo jde, ale naprosto jí v tomhle důvěřuje, proto zavře očka a vysloví to stejné, co ona. "Doufejme jen, že se Rick nerozhodne nám prohledávat věci. Nejspíš by ho tu tím pádem čekalo nepříjemné překvapení" zakření se nad tím.
Pak už jen vyrazí vstříc chodbou, kde jí nejdříve postupně ukazuje třídy, kde se učí. Pak jí zavede do knihovny a nakonec jí provede ještě po školním hřišti. "Kdyby si se chtěla zapsat do týmu, tak řekni Lizzie a Josie, určitě tě rády přivítají" řekne s docela nejistým hlasem. Protože u dvojčat si nikdy není jistá, jestli něco myslí dobře nebo špatně. Josie má tedy radši, dá se s ní alespoň rozumně popovídat, ale Lizzie Hope nenávidí, už jen kvůli tomu, že s jejím tátou tráví až příliš času a myslí si, že mají společná tajemství. Což na jednu stranu je možná pravda, ale na druhou stranu je chce přeci jen jejich táta ochránit před vším zlým, to mu nemůžou mít za zlé. "Ták a teď uděláme zastávku v kuchyni!" chytne jí za ruku a rychlejším krokem jí táhne ke dveřím, kde se kuchyně nachází. Ta už je ale bohužel zamčená, zdrželi se tak dlouho, že prošvihli dokonce i večeři! "To si ze mě musejí dělat srandu!" svraští nad tím obočí, ale pak nad tím zakroutí hlavou. "Nevadí, my si dokážeme poradit sami. Jsme přeci chytré a nezávislé ženy" zacukají jí nad tím koutky a hned potom jedním mávnutím rukou a kouzelným slovíčkem otevře v mžiku ty dveře, které jim bránily se dostat k jídlu. Pak už jen vešla dovnitř a vydala se rovnou k ledničce, kde byly ještě nějaké zbytky od večeře. "Nu, lepší než nic" pokrčí nad tím rameny a už už to vyndavá a dá to hřát, aby to alespoň trošku měli teplé. Mezitím, co se jim to připravuje, tak Hope si sedne na linky a koukne ještě po Dee "Klidně si tu můžeš vzít, co chceš. Stejně to tu nehlídají" ušklíbne se a nakloní hlavu na stranu.

Zatvářila se dost dotčeně když zmínila, že se jí muži budou bát. "Mimochodem, jsem milá osoba, to by jsi měla vědět. Ostatně, nevědí o co přicházejí." Podotkne po kouzlu než hodlá pokračovat dál. "Alaric by mi neměl prohledávat věci bez mého dovolení. Jsem dospělá, i když tohle je škola. Takže pokud tam půjde a bude nám prohledávat věci bez našeho svolení, bude to už jeho problém." zašklebí se. Uvědomuje si že jsou ve škole, ovšem stále mají nějaká práva. Pak se poslušně rozejde s Hope po celé škole. Dává pozor, protože tu rozhodně nechce zabloudit. A nepochybuje o tom že by jí žáci schválně posílali tam kam ona nechce. "To jsou dvojčata Alarice že jo? Má jich plnou hlavu. Bojí se o tu blondýnku. O tu roztomilou černovlásku zas až tolik ne." řekne jako by to byla zcela normální věc, a normální způsob kterým to zjistila. "Jídlo? Řekl tu někdo jídlo?" Zazubila se a spokojeně jí sledovala když jednoduše otevřela dveře."Na něco jsi zapomněla. Dokážu vařit." usmála se široce. "Ale to co ohříváš taky sníme." pronesla s pokývnutím hlavy. Sama se začala prohrabovat ledničkou. "Co říkáš na steak? Á bože! Je tu čokoládový dort. A celý!" vypískne nadšeně. Nepamatuje kdy naposledy vařila něco v normální kuchyni. Ovšem když vytáhne čerstvé maso, najednou se jí pod očima objeví žilky a oči jí změní barvu. Na ten kus masa kouká jako zhypnotizovaná. Celá ztuhne v tu chvilku. Jde z ní i dost strach. Nakonec sebou ale trhne, jednoduše hodí maso na linku a vezme nůž. "Mám hlad jako vlk.." hned jí však dojde co řekla a začne se smát. Čokoládový dort položila přímo vedle Hope. Vzala pánvičku, na tu dala olej a jednoduše nakrojila každé dva silnější plátky masa, které na pánvičku hodila. Krev z masa která jí ulpěla na prstech od krájení jednoduše slízla. "Jak to tu vůbec máte s krmením?" otázala se nakonec.

"Milá osoba?" koukla na ní a párkrát zamrkala, samozřejmě, že se z ní jen dělala srandu, ale to ona určitě pochopila až moc dobře. "Nevím, jestli by Alaric měl stejný názor jako ty. Pokud jsi pod touhle střechou, je za tebe zodpovědný on. Tedy alespoň takhle to on tvrdí" pokrčí nad tím rameny, ale dál už se tím nezabývá. "Jojo, to jsou přesně ty dvojčata od Alarica" ušklíbne se nad tím, protože ony se opravdu v lásce moc nemají. "Lizzie je uh,.." zarazí se a ani neví, jakým slovem by jí měla popsat. "Je prostě taková svá a někdy bývá až moc.. Agresivní?" zakroutí nad tím hlavou. "Ale na tom nesejde, i tak jí tady má každý rád" pokrčí nad tím rameny. Bylo pravdou, že Lizz tu byla jedna z těch oblíbenějších holek a rozhodně si nenechala nic líbit. Hlavně, co se týkalo Hope. Musela se zasmát nad tím, s jakým nadšením se podívala na ten čokoládový dort. "Ten je výborný! Jen si dej" zazubí se na ní. "A steak by byl fajn, mám už docela hlad, takže sním cokoliv" Pak se ale chvilku zarazí, když uvidí, jak se jí pod očima udělaly žilky. Nic na to neříká, protože si je jistá, že si s tímhle jistě dokáže poradit sama a taky že ano! Musí se pak zasmát poznámce o vlkovi. "Není divu, když se z tebe za chvíli jeden stane" zacukají jí nad tím koutky a pak jí sleduje, jak vaří. Mezitím si vytáhne lžičku a nabere si na ní kus čokoládového dortu, který postavila Dee přímo vedle ní. "Je tu sklep se zásobami, kde si můžeš vzít, ale to ti všechno zítra vysvětlí Rick" řekne jednoduše a pokrčí nad tím rameny. "Po jídle bych to viděla na nějaký ten film! Zrovna dneska bych se koukla na nějaký horor" přimhouří nad tím očka a koukne zvědavě na Dee, co na to řekne. "Samozřejmě nesmíme zapomenout na popcorn! Bez toho by to nešlo" mrkne na ní a uculí se.

Zatvářila se na oko dotčeně, jako by jí snad zabodla nůž do srdce, což také nožem naznačila, ale jen rukojetí a udělala u toho neskutečně vážný umírající xichtík. Pak už se ale soustředila na jejich rozhovor. "Chápu. Neboj se, škola je jen přechodný milník ve tvém životě. Brzy bude po ní a budeme moct obě do světa." zašklebila se. Ona sama ale neměla tušení co bude přesně dělat. Neměla zatím žádný životní smysl. Jejím životním smyslem byla vždycky Hope, i když se s ní musela na určitou dobu rozloučit, nikdy se to neměnilo. Hlad po krvi se zahnal na chvilku krví z masa. Ale bylo to spíše jako chuťovka. Rychle dodělala steaky ke kterým přihodila nějakou tu zeleninu. Sama si udělala krvavé, pro Hope projistotu medium. Opět to položila k Hope a pak se zamyslela."Dobře, žízeň necháme na zítra. Teď popcorn a pak horor. I když, v našem životě je mnohem více děsivých věcí." podotkla a rozhlédla se. Nadechla se, využila čarodějnickou intuici. "Popcorn." a rozlétly se dvířka jedné skřínky. Přešla k ní. "Hm.. co takhle popcorn slanina a sýr?" navrhla jí a pohlédla na ní."Viděla jsem bilboard na jeden skvěle vypadající horor. Můžeme ho zkusit najít."

"Zní to hezky, vydat se do světa.." zasní se nad tím. Za celou tu dobu, co je tady na světě se v podstatě ještě nikam moc nepodívala. Přeci jen měla starosti s něčím jiným, takže na tohle nebyl úplně čas. A teď, když už někam má jet, ať už jsou to svátky nebo jiné důležité události, tak jede vždy do New Orleans, na které samozřejmě nedá dopustit. Vždycky se tam bude vracet. "Přeci jen máme všechen čas světa" do slova a do písmene. Musela se nad tím usmát, protože už se těšila na to, co jí život připravil. Nic horšího než ztratit rodinu už to být přeci nemůže. "Máš pravdu. Horor je pro nás spíš taková komedie" ušklíbne se nad tím. "Mám radši sladký, ale myslím, že přežiji i s příchutí slanina a sýr" zazubí se a seskočí z té linky, načež ten čokoládový dort uklidí zpátky do lednice a začne tam vracet všechno do polohy, ve které to bylo, než sem přišli. "Jasně, ale nemusíme se nutně koukat na horor, můžeme zkusit i nějakou romantiku" mrkla na ní a zasmála se. Potom už jen počkala, než dodělá ty steaky a pak se zase vstříc vydaly chodbou školy a dál se skvěle bavily. Hope v tu chvíli věděla, že Destiny bude taky taková její naděje na lepší zítřky, stejně jako ona byla pro svojí rodinu. S ní se nebála, že by se v tom světě ztratila, mohla jí důvěřovat a to bylo to nejcennější, co jí mohlo potkat.